FF: His cold heart: 2. Kapitola Ignorace

23. ledna 2014 v 21:01 | Saru
Abych řekla, mám rozepsané články, ale nějak nemám sílu je dopsat, chci to však udělat do soboty, jelikož pak odjíždím na hory a celý týden tu nebudu, nom :/


Uběhla půl hodina, možná hodina, nevím to přesně, každopádně jsem seděla na posteli, zcela mimo a poslouchala pouze tiché tikání nástěnných hodin. Byla jsem ztracená ve svých pocitech. Podala jsem ruku někomu, kdo zabil mnoho lidí v krátké době, ale podala jsem tu ruku někomu, kdo je pro náš kraj hrdina. "Co si mám myslet?" Zeptal jsem se, ale než jsem si stačila odpovědět, někdo zaklepal na mé dveře. Dle jemnosti toho ťukání jsem poznala mámu.
"Ano?" Zeptala jsem se.
"Zlatíčko, pojď dolu, tvůj otec s bratrem odešli na trh, je to v pořádku," šeptl tím stále klidným a medově hladkým hlasem.
Se svým otcem nevycházím dobře, protože jsem dříve neustále mluvila o Johannesovi, stýskalo se mi po něm, ale otec mi zakazoval na něho myslet. Máma byla však mojí oporou, před každou sklizní mě uklidňovala, přemlouvala, ať se kvůli otci nepřihlašuji, že pro ni budu dcera i přesto, že ve hrách nebudu.
Odemkla jsem dveře do pokoje a otevřela je. Máma je asi o 5 centimetrů mladší a má divoké, ohnivé vlasy. Po ní zdědil vzhled Kyle a já s Johannesem jsme získali vlasy i oči po něm. Ale já mám o hodně světlejší vlasy, než měl Johannes, on měl kaštanové, já špinavě blond, ale lehce vlnité jsou po otci.
Lehce jsem se sklonila k máminému zvětšenému břichu a dotkla se ho. "A co ty, drobečku? Budeš dalších výhercem Hladových her?" Zeptal jsem se a napřímila se.
Máma se ustaraně usmála a šla opatrně ze schodů. "Nemluv k němu hnedka o hrách…" Pověděla starostlivě.
Myslela jsem, že si dělá srandu a tak jsem odpověděla s úšklebkem, "no jo vlastně, aby jeho první slovo nebyl meč nebo třeba oštěp!" Zasmála jsem se.
Jenže, matka mlčela, asi to myslela vážně, tiše jsem polkla a se sklopenou hlavou se posadila ke stolu, kde přede mně, položila ovesnou kaši. Nesnáším ji, ale k snídani ji máme skoro každý den, otec ji miluje. Hlavu jsem si podepřela o dlaň a s různými úšklebky a nechutenstvím kaši snědla. Talíř co nejrychleji hodila do dřezu a z košíku popadla červené jablko- moje nejoblíbenější.
"Kam půjdeš?" Zeptala se mě automaticky máma.
"Projít se, kouknu se po náměstí nebo tak," odpověděla jsem první, co mě napadlo, a vyběhla ze dveří.
Před verandou jsem se zastavila a koukla po domech v naší části kraje. Hodně jich bylo zaplněno, ale pár výherců již zemřelo, takže jejich domy byli prázdné, ale pak se jich zase ujal jiný výherce. Musela jsem si říct všechna jména výherců a přiřadit je k domům, na které jsem dohlédla, a bylo jich dost.
"Jo… A to i dva výherci bydlí v jednom domě, zajímavé, jak vraždění spojuje," Zakroutila jsem hlavou a vyšla směrem k náměstí, ale pak jsem se zarazila a přes rameno se ohlédla za sebe. Na barák vedle toho našeho. Kousla jsem se do rtu a přimhouřila zklamaně oči. "No, sice jsem ho šla pozdravit, ale co být ještě první, co ho v podstatě přivítá oficiálně doma? Ve 2. Kraji?" Zeptala jsem se sama sebe a na patě se otočila. Ještě jsem zkontrolovala, jestli se nevrací otec a vyšla směrem k domu Cata. Před jeho dveřmi jsem znovu zkontrolovala, jestli se otec nevrací a zaklepala jsem.
Než jsem zaslechla kroky, to nemohlo trvat ani pár vteřin. Pak se dveře otevřely a já koukal Catovi tak akorát na hrudník. Zvedla jsem oči výše a zadívala se do jeho očí. "Máma mě vrátila, abych tě přivítala zpět doma… Tedy, ve 2. Kraji." Vymámila jsem ze sebe.
"Ou… No, tak děkuju…" Zamumlal nechápavě.
"Jo, já vím, je to takový suchý, ale nevím, jak bych tě měla uvítat…" Poškrábala jsem se na zátylku s těmito slovy.
"No, asi chápu…" Zakroutil hlavou Cato.
"Dobře, tak já bych měla jít, řekla jsem a koukla do strany. Vyvalila jsem oči, do brány vstupoval otec s Kylem. Zpanikařila jsem a proklouzla Catovi mezi škvírkou ve dvéřích, které již zavíral a zabouchla je.
"Hej?!" Syknul nechápavě a vyděšeně.
"Promiň, poslala mě sem matka, otec tě nesnáší, a kdyby viděl, že jsem vůbec u dveří nějakého splátce, kterého nemá rád, zabil by mě!" vychrlila jsem na něho. "A sám vím, že byl v Hladových hrách, zabít další 16letou holku by mu problém nedělalo!"
Vyvalil na mě oči, asi kvůli rychlosti těch slov a taky, proč ho můj otec nesnáší, když mezi sebou nepronesli ani jedno slovo.
"No… Dobře…" Mávnul rukou a vzal si bundu. "Já tady být nechci, takže, můžeš se proplížit zadními dveřmi nebo si zahrát na špióna, ale já jdu na trh," ukázal prstem na dveře a oblékl se.
"Počkat, počkat!" natáhla jsem ruce před sebe a zastavila tím Cata. "Můžu jít s tebou? Stejnak jsem tam pak měla namířeno…" Poprosila jsem.
"Co mám s tebou dělat?" Pokrčil rameny a odstrčil mě ode dveří. Vyšel ven a čekal, až také vylezu.
"A proč mě tvůj otec nemá rád?" Zeptal se po pár minutách ticha, směrem k trhu.
Lehce jsem polkla, "on… No prostě mu připadá, že kvalita vítězů klesá. Že jste zženštilý a slabí. Tak jste k ničemu." Svěsila jsem hlavu.
"Tse…" odfrknul uraženě.
"Nemyslím si… V podstatě, první co můj otec udělal po vítězství, bylo to, že se omluvil všem rodinám padlých a požádal je o odpuštění… To nedělají všichni vítězové…" Pověděla jsem s rukama v kapsách, ale nečekala, že to bude Cata zajímat.
"Hm…" Zabručel nad tím a já ho chápala.
Nějak jsem začala chápat, že tahle cesta bude stát za starou belu. Já budu mluvit, on bude kývat hlavou a pak jeden z nás odejde. Jednoduché.
"Já… No, asi tě obtěžuji, že ano?" Zeptala jsem se zklamaně, ale mluvila normálním hlasem.
"Tak trochu, ano… Jsem tu první den, chci se aklimatizovat a jaksi to nejde," přiznal bez špetky citu.
"Tak, tak já nebudu dále obtěžovat…" Omluvila jsem se mu a otočila se směrem domu.
Byla jsem tak trochu zklamaná, protože v duši tohohle vítěze se skrývá pouze chlad a temnota. Žádné city, žádné porozumění, jak jsem zrovna zjistila.
Vešla jsem do domu a tiše za sebou zavřela dveře. Nakoukla jsem do obývacího pokoje, kde seděl otec v křesle, a matka odpočívala na gauči. Oba dva byli nesmírně tiše, ale otec měl na tváři přísný výraz, jako vždy.
Pak jsem nakoukla do kuchyně, Kyle tam seděl u sáčku bonbonu a rozděloval je podle barev. No, oranžové rád nemá, takže je vždycky společně s fialovými vrací do sáčku a přenechává nám. Malý, vyčůraný hajzlík. V tomhle ohledu, já ty fialové totiž nemám ráda a zbývají mi tedy jenom oranžové.
Než jsem stačila vyjít první schod, zastavil mě hlas otce, pomalu jsem otočila hlavu a přes rameno ho sledovala.
"Dneska půjdu večer s Brutusem do hospody, tak to matce neříkej," mrknul na mě a odešel pryč.
Jo, otec už hojný počet let dost pije, máma to neví, ale nejspíše tuší. No, ví to, ale nedovolí si mému otci odporovat. Je dvakrát větší než ona a má z něho strach stejně jako já. Nad jeho oznámením jsem protočila naštvaně oči a šla do svého pokoje. Mě nezajímá, kam půjde nebo v kolik a hlavně jak se doplazí domu, je mi to jedno. Posadila jsem se do jednoho křesla a pustila televizi, kterou jsem dostala do pokoje, ale jediné co jsem tak mohl, bylo pustit si záznamy z minulých ročníků, z rozhovorů a celkově z minulých her.
Samozřejmě jsem si pustila 74. Ročník a přímo konec. Když Cato stál na rohu hojnosti, toho kluka z 12. Kraje držel pod krkem a lukem na něho mířila holka z dvanáctky.
Jeho kompletně zakrvácený obličej mě děsil, stahoval mi žaludek a to, jak tomu klukovi zlomil vaz, a já uslyšela křupnutí, mi udělalo knedlík v krku. Vypnula jsem televizi a začala nad tím vším přemítat v hlavě. "Můj otec je vrah, máma je vrah, Cato je vrah… Všichni moji blízcí jsou vrazi, a jestli se Kyle přihlásí do her, určitě bude také vrah…" Sklopila jsem zrak a rukou si prohrábla vlasy.
Možná, že jsem to s tím vrahem přehnala, je to hloupost, protože, těchto vrahů existuje nebo spíše bylo ve hrách 74 a budou další a další, nemá cenu se tím vzrušovat, protože ještě musíme započítat mírotvorce, kteří popravují. Těch bude taky dost…
"Nemysli na to…" Poručila jsem si a postavil se k oknu. Koukala jsem skrz něj ven a čekala, než se Cato vrátí domu a já ho uvidím vcházet dovnitř. Takhle jsem nehybně strávila hodinu a půl, než jsem ho zahlédla. Vracel se s plnýma kapsami domu a s kamenným výrazem.
Byla jsem jím tak uchvácená, protože jsem na jeho tváři stále viděla krev, jeho, ale i ostatních splátců, viděla jsem ho v aréně.
"Proč ho tak pozoruješ?" Vylekal mě matčin hlas. Prudce jsem sebou trhla a vyděšeně na ni koukala.
"Já… Já nevím…" Povzdechla jsem a koukla opět z okna, ale už byl pryč.
Máma se posadila vedle mě a chytla mě kolem ramen, "vím jaké to je… Platonicky být zamilovaná do muže, který vyhrál hry, ale on tě ignoruje…" Povzdechla konejšivě.
Odtrhla jsem se od ní, "já do něho nejsem zamilovaná a ani platonicky!" Sykla jsem, ale pak jsem nechápavým hlasem dodala: "Ty jsi byla platonicky zamilovaná? Do koho?!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Mishel* Lady Mishel* | Web | 24. ledna 2014 v 16:00 | Reagovat

Užij si hory:3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama