FF: His cold heart: 3. Kapitola Platonická láska

26. ledna 2014 v 14:33 | Saru
V počítači mám uloženou už 8 kapitol a 9. už rozepsanou. Pravda taky je, že tohle je snad první povídka, kterou dopíšu. Tedy, pokud bude zájem :)!


Máma se lehce usmála a položila si ruku na břicho. "To už je let… Byl to rok před seznámení s tvým otcem. Tedy ten rok, kdy vyhrál hry. Sledovala jsem je a strašně se mi líbil klučina ze 7. Kraje. Měl dlouhé, blonďaté vlasy a modré oči, vydržel až do konce, ale… No, pak se utkal s Marthinusem a zbytek si již domyslíš…" Povzdechla s lehkým úsměvem.
Nedokázala jsem si tu otázku odpustit, "miluješ tátu?"
Nevím, jestli váhala nebo to byla dramatická pauza, ale řekla nakonec "ano".
"Občas na to nevypadáš…" Zabrblala jsem.
"No, to víš… bylo mi osm, když tvůj otec v 16 letech vyhrál. Za ty roky jsem na to zapomněla, a když jsem vyhrála, chtěla jsem po svém boku mít významného vítěze… A srdce mě dovedlo za tvým otcem," dál to kvůli mé jízlivé otázce nedořekla.
"Protože zabil tvoji první lásku!" Protáhla jsem sarkasticky rty.
"Nech toho…" okřikla mě uraženě. "Zamiloval jsem se do něho, protože jsem na to zapomněla a někdy je vážně lepší zapomenout a… No, když si vzpomeneš, musíš odpustit," dořekla t své s pohledem ke k piánu.
"Ale… Já stejně Cata nemiluji, tak nevím, proč to tu řešíme." Zakroutila jsem hlavou a posadila se na stoličku u piána.
Matka se však zasmála, "ale no tak. Je ti 16 let, neříkej mi, že si ještě neprožila žádnou platonickou lásku… každá dívka si tím dříve nebo později projde." Pověděla mi a pohladila po vlasech. Následně odešla z mého pokoje a zavřela dveře, což dříve nedělala.
Otočila jsem se na stoličce k oknu. "To je hloupost…" odsekla jsem a zakroutila hlavou. "Nejsem zamilovaná do Cata!" Zatřásla jsem hlavou.
Zamračeně jsem koukala na jeho dům. Zuby jsem měla zaťaté a ruce se mi třásli křečí. "Nemiluju ho, nemiluju ho!" Cedila jsem mezi zuby, ale pak povolila všechny svaly a klesla rameny. "Ne… Máma má pravdu, Cato je moje platonická láska…" Uznala jsem a dala si tvář do dlaní.
Na stoličce jsem se otočila k piánu. Nadzvedla jsem víko u kláves a náhodně pár kláves zmáčkla. Popravdě na piáno hrát neumím, nikdo mě to nenaučil, ale to piáno v tomhle pokoji bylo již od začátku. Občas se dotknu pár kláves a pokouším se něco zahrát, ale spíše jenom vyplňuje prostor v mém pokoji.
Párkrát jsem ještě ťukla do kláves, poté piáno zaklapla a odešla ze svého pokoje.
"Kyle, nejez furt ty bonbony, budeš tlustý…" Zaslechla jsem matčiny ustaraný hlas.
"No jo… pak se nebudu moct zúčastnit her!" vykřikl zděšeně.
"Takhle jsem to nemyslela…" Povzdechla.
"A jak si to myslela?!" Vložil se do hovoru otec.
"Jenom… No prostě by byl tlustý a…" Nedokončila větu.
"Co?!" Zpřísnil otec.
"Nevyhrál by pak Hladové hry…" Šeptla.
Tyhle debaty nesnáším, máma něco Kyleovi zakáže, ale otec zpřísní a ona povolí. Musí mít vždy pravdu a nikdo nesmí mít nadřazenější slova než on, takový je.
Seběhla jsem ze schodů ke kuchyni a nakoukla do ní. Máma připravovala večeři, oběd u nás moc nemíváme. Kyle se cpal bonbony a otec jenom tak postával.
"Půjdu, půjdu se na chvíli podívat do tréninkového centra…" Zahuhlala jsem a šla ke dveřím.
"Cože?!" Zasyčel otec a šel za mnou, "mluv pořádně, kam že jdeš?!" Zasyčel.
"Do tréninkového centra," pověděla jsem až přehnaně pomalu a nahlas.
"Nech si ten tón! A jaktože si tam ještě dneska nebyla?!" Zavrčel.
"Nebyl čas," plácla jsem první hloupost.
"Tak příště se místo seznamování s nějakym hulvátem pokus více trénovat!" Zakřičel na mě a odešel pryč.
Jeho slova a řev jsem se už naučila ignorovat, vyšla jsem jednoduše z domu a zamířila k výcvikovému centru. Je otevřené od rána do večera, můžeme tam jít, kdy chceme a navíc, já tam chodím jenom popovídat si s ostatními a nic jiného nedělám. Je to jediné místo, kde jsem bez otce a zbytku rodiny.
"tréninkové centrum mě zachrání…" Řekla jsem sama sobě a otevřela dveře. Ihned jsem zabočila do dívčí šatny a převlékla do cvičebního. Ze šatny rovnou n cvičiště a tam jsem už viděla známé tváře.
18letého Corvina, 18letou Tristi, 17letou Gebese a 17letého Briana. Jakmile mě spatřili, všichni čtyři se rozeběhli proti mně a udělali kolem mě kolečko. Tristi hnedka začala pištět, "tak kde bydlí? Bydlí blízko vás? Jaký je? Má nějaké jizvy? Přítelkyni? Žije sám? Mluvila si s ním?!"
Rychle jsem od všech uskočila, rukama je zastavila, aby nešli blíže, "dost!" Vykřikla jsem.
"Bydlí vedle nás, je chladný a arogantní, nemá žádné viditelné jizvy, přítelkyni nemá, mluvila jsem s ním. A ne, nemůžu vás vzít k nám, abyste ho mohli vidět." Odpověděla jsem na jeden nádech.
"Tristi, nech ji bejt, je z něho očividně celá poblázněná, dej ji prostor," ušklíbnul se Corvin.
"A co? Děláš si na něho zálusk?" Zasmál se Brian.
"Nechte toho všichni," sykla Gebese. "Vsadím se o místo ve hrách, že Arasin otec ji už zakázal s Catem vůbec promluvit," zakroutila hlavou.
"Jo… To je pravda…" Zamumlala jsem.
"Docela na nic, vedle něho bydlet aniž by si s ním mohla promluvit…" Pokrčil Brian rameny.
"Hm… takže na cata se vyptávat nemám, dobře, já jdu domu…" Pokrčila Tristi rameny, "Corvine, jdeš?" Zeptala se svého o pár minut staršího bratra.
"Jo, jasně," pokynul hlavou a oba dva se zamáváním odešli.
"A co? Jaký je?" Pokynul hlavou Brian, když dvojčata odešla.
Lehce jsem povzdechla, "je tak trochu divný… Cítím z něho chlad, krutost a temnotu… Nepřipadá mi ani jako člověk," vyznělo to smutně, ale i zamyšleně.
"Jako každý výherce…" Sykla Gebese.
"Moje máma je výjimka!" Vyštěkla jsem na ni. Jelikož jsem od ní tato slova slýchávala často a mě vadila.
"Nekřič na mě, sama dobře víš, že výjimka potvrzuje pravidlo!" Zavrčela uraženě.
"Hele klid… Jestli je Cato tak chladný a krutý uvidíme zítra," vložil se do hádky Brian. "Zítra nám má prozradit nějaké techniky, tady ve výcvikovém centru, tak uvidíme," pokrčil rameny.
"Cože?" zeptala jsem se nechápavě, "nikam nejdu…" Zamumlala jsem.
Do našeho rozhovoru se vložil někdo čtvrtý. "Ale děcka, no tak… Už je večer, co tu ještě děláte? Chci to tady už zabalit a jít domů," přicházel k nám Dwight Megan, výherce 68. Ročníku her a také jeden z trenérů zde.
"Cato zítra přijde, pravda, tak se jděte vyspat, ať jste na zítřek svěží!" Usmál se.
"Dobře," řekli jsme všichni tři jednohlasně a odebrali se do šatny.
Rychle jsem přiskočila k Gebese a zašeptala ji do ucha, "tady máš další výjimku, nepamatuju si, kdy Dwight na kohokoli zvýšil hlas."

Tak trochu uznávám, moji přátelé jsou zabraní do Hladových her, ale nejsou to sebevrazi, takže se do nich nepřihlásí, ale pokud do nich budou muset, vyhrajou, věřím v to… Možná až na Briana, ten do her vůbec nechce, ale stejnak trénuje.
"Aras, jdeš hnedka domu?" Zeptala se Gebese v šatně.
"Ano…" Odmlčela jsem se.
"Tvůj otec je doma?"
"Ne, je v hospodě," sykla jsem naštvaně na něho.
"A… Můžeme s Brianem na chvíli k tobě?" Zamumlala.
"Pokud máte zájem," pokrčila jsem rameny.
"Samozřejmě!" Vyjekla.
Převlékli jsme se do teplejšího oblečení, tedy do mého oblíbeného kašmírového svetru a úzkých kalhot. Brian čekal již před centrem, mají totiž s Gebese společnou cestu.
"Briane, jdeš se mnou k Aras? Její otec není doma!" Přiskočila k němu.
"Samozřejmě," pokynul hlavou a všichni tři jsme se vydali k mému domu.
"A… A… Ukážeš nám, kde bydlí Cato?" Zeptal se Brian. Prudce jsem zastavila.
"Jděte pryč…" zavrčela jsem a rychlejším krokem vyšla k domu. "Na Cata si počkejte zítra, já vás k němu vodit nebudu!" Zakřičela jsem na ně a dala si ruce do kapes.
"Ale…" Zaslechla jsem ještě za sebou, ale slova ignorovala.
Zabouchla jsem vchodové dveře a naštvaně se šla posadit do obývacího pokoje. Založila jsem ruce na prsou a naštvaně koukala do stěny.
"S-s…" Syknul potichu Kyle.
Otočila jsem na něho hlavu a pokynula nechápavě hlavou, "kuchyně," šeptnul.
Nechápavě jsem nadzvedla obočí, potichu se zvedla a šla nakouknout do kuchyně. U jídelního stolu seděla matka, kolem ní tři výherkyně her a vedle jedné i její manžel, také výherce a v rukou držel pár měsíční dítě. "Heh?" Nechápala jsem. Ale když jsem se rozhlédla více, všimla jsem si, že tam seděl i další vítěz. Cato. Škubla jsem celým tělem a naplácla se na stěnu vedle kuchyně. Vím, že máma často pořádá menší posezení, protože nikam nechodí a nudí se, ale tohle je poprvé, co by pozvala "nováčka".
"Jdi mi prosím pro bonbony…" Poprosil Kyle, který se doplazil k mojí noze a začal tahat za nohavici.
"Kyle…" Hlesla jsem.
"Prosíím…" Zašeptal.
"Dobře…" Povzdechla jsem a vyšla do kuchyně.
"Zdravím…" Pozdravila jsem všechny a sledovala jejich pohledy, které mě probodávali.
"Ach, Aras, večeři ti dám později, jestli nevadí," pověděla matka.
"V pohodě," zamumlala jsem směrem k ní a vzala pytlík bonbonů.
"Necpi se tím před večeří," upozornila mě.
"Nesu to Kyleovi…" Protočila jsem očima a hodila je směrem ke dveřím do kuchyně, kde se akorát mihla ruka, čapla pytlík a pak jenom dupání do schodů a zabouchnutí dveří.
"On taky nevečeřel…" Zamumlala máma.
"Tak už jo," pokrčila jsem rameny a chtěla jít pryč.
Oslovil mě však Seisis, ten co držel spící dítě. "Sedni se," kývnul hlavou k volné židli.
"No…" Zamyslela jsem se, ale Seisisova manželka se lehce usmála, "sedni si…"
Lehce jsem se kousla do rtů a posadila se na volnou židli vedle Cata.
"Tvá matka tohle pořádá často?" Zašeptal směrem ke mně Cato.
"Občas, někdy ji chybí společnost…" Odpověděla jsem mu se sklopenou hlavou.
"Hádám, že to pořádá, když tu Marthinus není…" Prohodil tiše Cato.
"Hádáš dobře, nedovolil by to a o ničem neví," podepřela jsem si bradu o ruku.
"A nevíš, co tu dělám já?" Zeptal se ještě.
"Když je někdo nový, každý se o něm chce něco dozvědět, no ne přeci?" Odpověděla jsem na otázku otázkou.
"Mami, omluvte mě, půjdu nahoru… Hrát…" vymyslela jsem si rychle něco a vstala.
"Hraješ?" Zeptal se překvapeně Cato.
"Snaží se o to, ale nikdy se pro ni nenašel učitel," pověděla matka.
"Cato, o tobě jsem slyšela, že si dříve hrál, nechceš Aras něco přiučit?" Zeptala se Seisisova žena.
"Nevím, jestli mohu…" Pokrčil rameny.
"Ale no tak, to piáno leží v pokoji již roky a nikdo na něho nehraje, akorát do kláves někdo trochu poklepává, zkus Aras něco naučit," kývla matka hlavou.
"Ehm… Tak dobře," špitnul Cato a vstal ze židle.
"Mami…" Šeptla jsem, ale ta po mně hodila usměvavý výraz.
"Dobře…" Povzdechla jsem lehce a kývla hlavou na Cata. "Půjdeme?" Zeptala jsem se ho a vydala se směrem ke svému pokoji, a jelikož jsem slyšela kroky, Cato, bohužel, šel za mnou.
Zašla jsem až do svého pokoje a vcelku dost rudá jsem se posadila k piánu. Nadzvedla jsem víko a ruce nechala samovolně vyset podél těla. Cato stál vedle mě. "Asi chápeš, že hrát neumím, že ano?" Zeptal se.
Otočila jsem hlavu k němu a nesouhlasně zakroutila hlavou.
"No, už to víš, akorát se o tom nesli zvěsti, neumím nic," pokrčil rameny a sednul si na moji postel. Přiklopila jsem piáno a na stoličce se otočila k němu.
"Ta-Takže…" Začala jsem větu.
"Učit tě nemůžu, můžu tu akorát chvíli zůstat a pak jít domu s tím, že jsme se něco pokoušeli, ale že začátky jsou těžké…" Myknul rameny.
"Dobře…" Zamumlala jsem a koukala do země. "Tě-těšíš se na turné?" Zeptala jsem se po pár minutách Cata.
"Docela ano, ale je to jenom drobnost. Spíše se těším na ples u prezidenta Snowa." Odpověděl mi s klidem a zkřížil ruce na hrudníku.
Následně jsem měla už pouze sklopenou hlavu, ruce jsem si mnula o sebe a čekala, než se vrah zvedne z mé postele a odejde. Nakonec se tak stalo, vstal, poupravil si oblečení a prošel kolem mě. "Tak asi zítra ve výcvikovém centru…" zamumlal a při pohybu jsem cítila, jak se jeho dlaň dotkla mé holé kůže.
Nezmohla jsem se na slovo, ta chladná, bezcitná ruka se mě dotkla a mnou projela nesmírná bolest a hrůza.
"Nejde ho milovat!" Upozornila jsem se a vstala. Naštvaně jsem se koukla ze dveří a mračila se.
"Tohoto může, nejde milovat nebo mít rád, je chladný, bezcitný, v jeho těle koluje černá krev a temnota pohlcuje jeho duši!" Sykla jsem a byla si čím dál tím více jista, že ho nemiluji a on moje platonická láska není.
"Co to říkáš?" Řekl Kyle nechápavě s pusou plnou bonbonů a otevřenou pusou dokořán. Nakoukla jsem ze dveří ven a viděla tam toho človíčka stát. Zděsila jsem se, zrudla a pak rázem zbělela.
"Kyle, nesmíš…" Načala jsem další větu a šla k němu blíže.
"Řeknu to tátovi!" Zakřičel na mě a zaběhl do svého pokoje, zamknul dveře a odmítal mě pustit dovnitř.
"Jo… Her se nedožiju, tím si můžu být jistá…" Pokrčila jsem rameny a už nad tím mávla rukou. Zabouchla jsem dveře a lehla do postele. Ani nevím, kdy jsem usnula.
Každopádně vím, že zítra do tréninkového centra nejdu…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nel Nel | 26. ledna 2014 v 16:53 | Reagovat

peknej dil :) uz se tesim na dalsi kapitolu :)

2 jojo jojo | 3. února 2014 v 18:28 | Reagovat

moooc se těším na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama